Pro ty z vás, kteří jsou zvědaví na to, jak studenti prožívali svá studia, poskytujeme se souhlasem autora závěrečnou studentskou promoční řeč:


Magnificencia vestra, excelencia, spectabilis, honorabiles, cives academici, cari condiscipuli, dámy a pánové, 

byl jsem vybrán, abych zde přednesl děkovnou řeč jménem absolventů. Je to pro mě velká čest. 
Přiznám se, že původně jsem ji chtěl držet v latině. Kde jinde než na teologické fakultě by měla latina být běžným komunikačním prostředkem, ale pak jsem si vzpomněl, jak papež Benedikt XVI. oznamoval latinsky svou rezignaci a jak mnozí kardinálové byli překvapeni nejenom obsahem sdělení, ale také jazykem, kterým svatý otec své rozhodnutí oznámil a kterému oni tak úplně nerozuměli. Nechci tím ani naznačovat, že by zde někdo latinsky neuměl, ale já bych se asi v přednesu krátkých a dlouhých slabik poněkud zamotal… takže raději česky. 
Jsou to právě tři roky, kdy jsme v říjnu 2020 byli přijati do netradičního studijního programu Teologie online. Naše motivace ke studiu byla různá: někteří prožívali duchovní krizi a doufali, že jim studium teologie pomůže překlenout bolestná období; jiní – přirozeně intelektuálně zvídaví – chtěli přijít na kloub záludnostem té nejsložitější, ale také nejvznešenější vědy, která existuje; no a jiní si řekli, že když už mají v době covidové pořád čučet do obrazovek, tak ať to alespoň stojí za to a něco užitečného se při tom dozvědí. Motivace byla různá, zůstala zapsána na pomyslných lístečcích v propedeutickém semináři. 
Jsou to právě tři roky, kdy jsme jednoho večera netrpělivě čekali na naše první online setkání. Asi nikdo z nás na něj nikdy nezapomene. I když jsem byl doma sám, atmosféra v místnosti byla dosti hustá. Byl jsem velmi nervózní: nejen z toho, že jsem neuměl vyjmenovat všech dvanáct malých proroků, ale především z toho, zda bude fungovat připojení, jací budou naši učitelé a kdo budou mí spolužáci. Říkal jsem si: teologie, bude nás tam pár, to přece nikoho nezajímá. Tolik v naší republice zatracované a extrémně podceňované humanitní vědy. Jaké bylo mé překvapení, když se postupně na Zoomu přidávaly ty obdélníčky s našimi obličeji a počet spolužáků nebral konce. Věřím, že podobný šok zažil každý – a zcela jistě také pracovníci univerzity, kteří najednou byli konfrontování s tím, že se studenti teologie stali největší studijní skupinou na Palackého univerzitě: jo, kdepak tehdy byli lékaři, zubaři, právníci… pěkně jsme je strčili do kapsy. 
Že studium nebude jen o koukání do počítače, jsme si uvědomili záhy. Hned na začátku jsme byli konfrontováni se sérií předmětů, jejichž zkratky začínaly pověstným M, jenž pravděpodobně symbolizovalo příkaz: musíš to udělat. Bez nich bychom nemohli pokračovat ve studiu. Nechci zde vzpomínat na všechny předměty, i když by si to bezesporu zasloužily, ale dovolte mi se zde zastavit u jednoho z těch emkových: hned v zimním semestru jsme měli Úvod do studia bible s paní doktorkou Hidvéghyovou. Jako každý Úvod ani tento nebyl žádnou jednoduchou propedeutikou, nýbrž pořádným průklepem našich znalostí. Zvlášť když si vzpomenu, že paní doktorka a její tým dokázaly z online školy vydupat snad všechny možné i nemožné způsoby testování, takže kromě klasického „vyber správnou odpověď ze tří za 10 vteřin“, jsme doplňovali, spojovali, rozpojovali a kdybychom mohli v online škole kreslit a zpívat, tak bychom beztak dělali i to. Ale stálo to za to! Když jsme pak měli závěrečné kolokvium, pochvala vyslovená libozvučnou měkkou slovenštinou zněla našim uším jako rajská hudba a veškerá námaha se přetavila v obrovskou radost. Pochopili jsme ale, že studium bude opravdu náročné a že zcela jistě není pro každého.
Slovenština nebyla jediným jazykem, který se objevoval v našem studiu. Vedle ní a češtiny jsme se setkali s předměty vyučovanými v angličtině, dále s němčinou, pochopitelně latinou, ale také hebrejštinou a řečtinou, ačkoliv ta poslední nám na dovolené nebyla moc platná. Od biblických dob do současnosti přeci jen řecký jazyk prodělal velký vývoj. Obecně mezinárodní rozměr našeho studia byl docela řádný. Do online školy se připojovali studenti z různých koutů Evropy a světa, stejně tak i vyučující. Nejčastěji to byl Řím, ale sem tam se objevila místa jako Kanada, Jeruzalém, Trnava a když jsem loni touto dobou byl na služební cestě v Kolumbii a po připojení do semináře z Dějin starověkého blízkého východu jsem se omlouval profesoru Dubovskému, že mi není moc dobře a že to je asi z výšky, neboť Bogota je opravdu hodně vysoko, tak se na mě mile usmál a povídal: „Tri tisíc metrov? To nič nie je.“ Teď už to chápu. Před pár týdny se sám vyškrábal do výšky 7 400 metrů kdesi v Nepálu. Nebe nás přitahuje všechny, tak proč mu chvilku nebýt blíž.
Co bych rád na svém studiu vyzdvihnul, je studentská komunita. Plejáda jedinečných a inspirativních osobností z různých oblastí lidského života a všech věkových kategorií. 
Bez mučení přiznávám, že nebýt Vás – milí spolužáci – tak tady dnes nestojím. Z anonymních zoomovských obdélníčků jste se brzy stali mými kamarády. Založili jsme facebookovou skupinu, kde jsme si navzájem sdíleli materiály ke studiu, dodávali odvahu a každou neděli zaplavovali naši zeď množstvím vtipů: tož nedá se to studium brát jen vážně. Říká se, že na vysoké škole vzniknou partnerství a kamarádství na celý život. Samozřejmě se většinou myslí ta vysoká škola po maturitě, ale jsem přesvědčen, že i mezi námi vznikla celá řada dobrých vztahů, které snad budeme udržovat, ať už online, nebo lépe offline, jako jsme to dělali každý rok v květnu na Te Deum, nebo spíše večer před ním 😊. 
Nechci tady ale jen vzpomínat. Nedílnou součástí promočních príhovorů bývají také poděkování. I já chci této milé povinnosti dostát. 
Většinou se začíná rodiči. Začnu tedy jimi. Byli jste to vy, kteří jste při nás stáli, když jsme potřebovali podporu, když jsme potřebovali pohlídat děti, nebo něco zařídit. A byli jste to také vy, kteří jste si asi mockrát ťukali na čelo s tím, jestli nám to studium na stará kolena stojí za to. Věřte mi, že stálo. 
Dále bych rád poděkoval našim manželkám, manželům, partnerkám a partnerům, kteří nesli asi největší tíhu našich studijních závazků. Kolikrát jste od nás slyšeli: „teď ne, teď se učím“, nebo „zajdi tam sám, já mám zítra zkoušku“ nebo „zamíchej to na tom sporáku, já mám teď webinář“. A teď si představte, že jsme mezi spolužáky měli i manželské dvojice… kdo vařil tam?
No asi děti: starší, mladší nebo úplně maličcí, kteří mnohdy zvídavě nakukovali do obrazovek v rámci našich online hodin. Někteří s námi absolvovali značnou část studia, tak doufám, že ty složité christologické a trinitologické pojmy – které se mnohdy, jak víme, liší jen jedním písmenkem – utkvěly v paměti alespoň jim. Přeci jen mají mladší mozky. I jim patří velký dík. 
Nyní bych chtěl v poděkování přejít na CMTF. Rád bych za nás za všechny, ale také za sebe osobně poděkoval pánům z technické podpory. Bez nich by to opravdu nešlo. Byli nám k dispozici téměř 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Kdykoliv, kdy jsme něco nevyplnili, nebo naopak vyplnili, kdy nám spadlo připojení, kdy jsme klikli někam vedle…vždy se nám pokusili pomoci. Děkujeme Vám. 
A na závěr mi dovolte poděkovat těm nejdůležitějším: akademickým pracovníkům CMTF UPOL. A abych je zde nejmenoval všechny, i když by si to bezesporu zasloužili, dovolte mi vyzdvihnout práci paní garantky doc. Gabriely Vlkové. 
Byl jsem – a vlastně pořád jsem – příjemně překvapen, že je to právě naše teologická fakulta, která jako první v republice měla tu odvahu a akreditovala studijní program, který je cele vyučován on-line. Že to stálo obrovský kus práce, neskutečné množství času, megajouly energie při přesvědčování různých komisí a skeptičtějších spolupracovníků, je jasné, ale my jsme důkazem, že to má smysl. O ČR se říká, že jsme nejateističtější země na světě, že nás Bůh a církev zajímají jen, když se o ně s někým hádáme nebo když se v církvi hádáme mezi sebou, čehož jsme v poslední době bohužel svědky, ale copak nesvědčí toto studium o naprostém opaku? O tom, že chceme bádat o Bohu, že se chceme dozvědět o našich dějinách, kultuře, že chceme znát kořeny naší civilizace, jednoduše, že chceme vědět, odkud přicházíme a kam máme jít. V dnešní rozkolísané době je dobré vědět, že Pravda existuje a že je důležité ji znát a v životě se jí řídit. Vážená paní docentko, vážení páni profesoři, děkujeme za to, moc si toho vážíme a věřím, že na léta strávená na CMTF nikdy nezapomeneme. 
Vážení hosté, nezlobte se prosím na mě, když přeci jen pronesu jednu větu latinsky, a to tradiční: Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit. 
Děkuji Vám za pozornost. 
Jan Mlčoch